DISKUZNÍ FÓRUM
Datum: 16.11.2010
Vložil: lichtneger
Amor fati
Jednou jsem stál na pahorku.
Obraz města chvěl se v horku.
Dik ti, dálko, za rozhled,
ukázala jsi mi svět.
Nad hlavou je prázdno báně.
Tam kde sokol nebo káně
kopíruje v letu kruh,
nic než slunce, zář a vzduch.
Křídla tuží se co mohou
krásně krouží pod oblohou.
Jako vy bych raději
vznes se k nebi s nadějí.
Sním o tom, že jsem jak ptáci
v azurové adoraci
tam nahoře zcela sám
vidím cíl, kam letět mám.
Uvolněn a prostý tíže
čáp je ze mne, co smí shlížet
na stráň, les i tašky střech,
až kam sahá mořský břeh.
Znenadání bez bolesti,
zalije mě vlna štěstí,
taková, co přijímá
všechno tak, jak přijít má.
—————
Datum: 03.04.2010
Vložil: autor
Uvnitř mozku
Uvnitř mozek má svůj mlýnek
skrytý v něm jak v tunelu
z počitků a ze vzpomínek
svoje já si umelu
Mlýnek klape, tvoří, hostí
pocit první osoby:
celý řetěz událostí
jež jsem prožil a co bych
vše byl schopen prožít.
Představ si to velké lego
z něhož dělá se tvé ego
a zhrozíš se úžasem:
Tvoje já je prázdný kožich
rozepneš ho – nikdo v něm
—————
Datum: 27.03.2010
Vložil: zara
Co říkala vyšetřovateli prodavačka
Párkrát si u mě vypil pivo
vždycky se smál. Déšť nevadil
Občas se stavil pro pečivo
a při placení pohladil.
Já nevím proč a co se stalo,
od Petra Pavla nepřijel.
Snad se mu kolo porouchalo.
Říkali, prý že bourák měl.
Kolikrát když jdu kolem zídky,
dívám se kamsi do omítky
a díry v plotě počítám.
Jsem tu tak krátce, neznáme se -
pak někdo sejde s cesty v lese
a v očích náhle vlhko mám
—————
Datum: 18.03.2010
Vložil: morus
Přemýšlím, proč jsou na této stránce dvě básně s tématikou smrti. Jedna popisuje smrt skutečnou, druhá mluví o smrti ve snu. Jsou zde proto, abychom se připravili na to, co nás nemine? A jak se máme připravovat?
Věřící katolík na to má jednoznačnou odpověď: dát do pořádku svědomí, přijmout svátosti. Někomu se to může příliš podobat běžnému obstarávání: mám smrt na jazyku? Nuže, je nutno si zavčas zajistit vstupenku do nebe. Já však chci přemýšlet jinak.
Co se asi mou smrtí změní? Jsou dva názory, správný a nesprávný. Jeden říká – změní se pramálo: hory a řeky zůstanou na svých místech. Lidi budou dále chodit do práce nebo pro podporu na pracák. Pouze to, co jsem předtím vnímal já sám, to už vnímat nebudu. A taky ztratím možnost dohnat to všechno, co jsem zameškal. Všechny ty věci, které jsem chtěl vidět a zvládnout, a pro nedostatek času či zájmu jsem to nestihl. Ale už mě to ani nebude trápit.
Podle druhého názoru (Wittgenstein: Traktát 6.431) přestane celý svět existovat. Komu se tento názor zdá sobecký, má mou sympatii. Proč by měl mou smrtí zaniknout svět? Když zavřu oči, vidím tmu. Znamená to však, že je tma po celém světě? O jakém světě se to vlastně mluví? Jaký svět se ztratil?
Chtěl ten filosof snad říct, že se už nikdo nebude na svět dívat mýma očima? To je sice pravda, ale není to zas taková ztráta, vzhledem k tomu, že se mýma očima na svět nemohl nikdo dívat ani za mého života. Tak o co jde?
Asi na smrt existuje ještě nějaký další pohled, mně však zatím uniká.
—————
Datum: 16.03.2010
Vložil: zara
Do mého okna
Do mého okna někdo svítil,
však dělala jsem jak by nic
myslel si možná, že jsem slepá,
chvilku tam stál a pak šel pryč.
Na moje dvéře kdosi klepal.
Měla jsem strach říct: dál.
Zaklepal, šel. Já dodnes slyším
krok, jímž se vzdaloval.
Kdyby ses vrátil ještě jednou,
zeptala bych se, cos mi chtěl.
Možná bych pozvala ho sednout..
Jenže už nikdo nepřišel.
—————
Datum: 13.03.2010
Vložil: zara
Milý Milane, zapomněl jste, že kromě pánů a sluhů existuje taky ještě něco jako spravedlnost. Cynikové tvrdí, že spravedlnost neexistuje, že je to iluze. Ale spravedlnost má svůj přirozený původ. V situaci, kdy ani pán ani rab nemá převahu a boj o moc by vedl pouze k vzájemným škodám, dojdou oba k názoru, že by se mohli dohodnout na kompromisu a jeden druhému ustoupit. Takovou výměnným obchodem vzniká první primitivní spravedlnost. Každému se tak dostane toho, čeho si váží víc než ten druhý. I pomsta je vlastně forma výměny a tudíž zárodek spravedlnosti.
Pozdější generace však zapomněly, že spravedlnost vznikla dohodou v patové situaci vzájemného boje a začaly si představovat, že je to pouze jednostranná (většinou Boží) výsada, a když přestaly věřit v Boha, jako v garanta spravedlnosti, vzala tím i myšlenka spravedlnosti za své. To je však omyl.
—————
Datum: 01.03.2010
Vložil: autor
Výše uvedenou bajku nám převyprávěl Hegel, a po něm i Marx, takto:
Sluha (Hegel ho nazýval rabem) potvrzoval nadále pánovi svou poslušností jeho sebevědomí. Pán se ale stával stále víc a víc závislým na uznání od raba. Rab si dlouho tuto svou privilegovanou pozici neuvědomoval, protože usiloval o zvládnutí všech úkolů ve službách svého pána.
Na nic jiného neměl čas. Jednoho dne, kdy pán onemocněl, však využil svého volna k přemýšlení. Tu přišel na to, že pána už vlastně k ničemu nepotřebuje. Příkazy si bude příště dávat sám, plnit je už bude hračkou. Na to je zvyklý. Ten den se z raba stal svobodný člověk. A pán, opuštěný ve své bezmocnosti, za nějaký čas zemřel.
Tento nový konec staré bajky nadchl řadu generací. Někteří se začali domnívat, že u nejde o bajku, ale o skutečnost. Vám se tato bajka nemusí líbit. Pro pána dopadla smutně a vy můžete pochybovat o tom, jestli si takový konec zasloužil. Můžete s Nietzschem pokusit popřít Hegelův předpoklad, že pánovo sebevědomí se odvíjí od rabovy poslušnosti. Jestli tak učinítě, budete ten příběh vyprávět přibližně takto:
Tou aktivnější a životaschopnější z obou postav je pán. Své sebepotvrzení nemusí hledat mimo sebe, protože si je dává sám. Raba si podrobil z moci své vlastní síly a udělal to jen pro své potěšení, později snad i ze soucitu nad rabovou bezradností. Pán by ovšem měl schopnost přežít, i kdyby raba ztratil.
Naopak rab pána potřebuje jako odstrašující příklad zlého krutého člověka. Rab si říká: nejsem tak zlý jako on, jsem soucitný. Nebudu zlému pánovi odporovat, a tím si získám zásluhy pro posmrtný život.
Z raba se tak stal křesťan, zatímco pán zůstal pohanem. Je teď na vás, čemu dáte přednost.
—————
Datum: 10.03.2010
Vložil: Leonarda Balíková
Sloužit pánům není dobrovolný úkon,leda že by tak bylo učiněno z nějakého pokání nebo jiné poddanosti nejčastěji náboženské.Sloužit pánům je vynucená akce, pramenící z bezvýchodné situace.
—————
Datum: 24.03.2010
Vložil: L.B.
Měla jsem hlavně na mysli sloužení pánům v době nevolnictví , nikoliv službu pohulibou jako u matky Terezy. Službu těm nejchudším a potřebným.
—————
Datum: 26.03.2010
Vložil: P.
Existují služby, které si lidé kupují od druhých. Existují i služby, k jejimž vykonávání si silnější jedinec podrobí slabšího. Jsou sobecké typy lidí, kteří si myslí, že ostatní jsou tady od toho, aby jim sloužili. To je omluvitelné, ba očekávané, když je člověk dítětem.
Vztah mezi majitelem služby a jejím vykonavatelem je vztahem vnějším. Voják, který musí sloužit generálovi, je pouhou šachovou figurkou ve strategické hře někoho cizího. Nevolník, který je nucen starat se o blaho svého pána, je snížen na tažné zvíře či nástroj. Ten, kdo za službu dostává zaplaceno, službu vykoná, i když je mu ta osoba lhostejná.
To všechno však nemáme na mysli, když mluvíme o duševní pomoci. Ta je nezištná, nelze ji vynutit, je dobrovolná. K tomu, abychom někomu posloužili, stačí mnohdy už i naše pouhá existence, jindy upřímné pozdravení, gesto, ujištění, že ho považujeme za rovnocenného partnera.
Takovou duševní pomoc můžeme poskytovat lidem kolem sebe, aniž si to uvědomujeme
—————
