Otázka, na kterou nelze neodpovědět

(Deflace jednoho filozofického problému)

 

Na začátku své knihy o hledání světa v Hegelově Fenomenologii zmiňuje Tereza Matějčková hádanku, na kterou se řada filozofů snažila odpovědět. Bohužel marně. Tato dosud nevyřešená a nejlepší mozky motivující záhada je vyjádřena otázkou: Proč existuje spíše něco než nic? Na první pohled nám taková otázka prezentuje hlubokou myšlenku, zamyslíme-li se však poctivě nad tím, co by bylo možno považovat za adekvátní odpověď, zjistíme, že je to filozofická bublina. Zkus do ní píchnout a ona splaskne. Lze ji před splasknutím nějak zachránit?

 

Nikdo z těch, kdo si tuto otázku položí (Proč není spíš něco než nic?), nebude asi tak naivní, aby očekával nějaké konkrétní proto. Taková odpověď by byla k mání pouze v případech, kdybychom se ptali na vysvětlení, proč je tady a teď nějaká určitá věc. Například kdybychom měli vysvětlit, proč vzniklo to a to nebo proč nastala určitá událost. Proč je například na soutoku Innu a Dunaje Pasov spíše než pouze lesy a louky? Proč má dotyčný člověk rakovinu plic spíše než normální zdravé plíce? Alternativa je vždycky mezi zmíněnou věcí a tím, co jí předcházelo, nebo tím, co mohlo být, kdyby ona zmíněná věc nevznikla. Lze racionálně vysvětlit, proč Pasov byl postaven tam, kde teď je. Nebo proč dostal XY rakovinu plic. V žádných z podobných případů není alternativa nikdy obecně mezi věcí (něco) a úplnou absencí jakékoli věci (nic). Máme-li ovšem na mysli právě takovou zcela obecnou alternativu mezi něčím a ničím, pak je nemožné nalézt jiné racionální důvody než například staré a ničím nepodložené metafyzické dogma o tom, že všechno má svůj důvod Ale i když přijmeme-li tuto Leibnizovu tézi zvanou Princip dostatečného důvodu, je jasné, že nebude platit úplně pro všechno. Každou jednotlivou věc budeme sice moci s větším či menším vynaložením důvtipu více či méně uspokojivě vysvětlit. Avšak pro celek věcí se nám to nepodaří. I Hegel, který se pokoušel vysvětlit víc než jiní filozofové, musel kapitulovat před úkolem zdůvodnit, proč je svět jako takový. Systém všeho jakožto celek, kde se všechny věci zdůvodňují vzájemně, není sám o sobě nijak zdůvodněn, protože není zprostředkován (vermittelt) žádnou mimosvětskou instancí. Právě ona otázka, proč je vůbec něco, to jest, otázka po zdůvodnění celku světa, nemá odpověď.

 

Ale nemusíme hned jít do krajní obecnosti. Je zajisté nekonečně mnoho případů, které můžeme označit jako „něco“. Není však žádný případ, který bychom mohli nazvat jako úplně naprosté nic. Kdykoli nějaké „něco“ nenastane, ocitne se na jeho místě pokaždé něco odlišného. Každá věc je pochopitelně kontingentní v tom smyslu, že nemusí existovat, nýbrž že by mohla udělat místo nějaké jiné věci. Nic nám nebrání, abychom to odlišné, co posléze zaujme místo zmíněné věci, označili metonymicky záporným výrazem „nic“. Těšili jsme se na zákusek, ale po obědě nebylo nic. To co přijde místo očekávané věci je pokaždé zcela určité a relativní „nic“, nikdy to není absolutní nicota. Věci modálně konkurují s jinými věcmi, nikoli s čirou prázdnotou.

 

Kdybychom si uměli představit naprosté nic, potom by se jakákoli jiná věcná představa radikálně lišila od představy onoho „nic“. Mezi scénářem, který hodnotíme jako „něco“, a hypotetickým scénářem, který by si zasloužil označení „absolutní nic“, je v tomto pojetí nepřekonatelný hiát. Přemostit jej může snad jen božská kreativita.

 

Jakou cestou si dokážu vytvořit představu úplného nic? Nabízí se postupné rušení (škrtání) jednotlivin. Je-li na stole zátiší skládající se z jablka, hrušky a melounu, pak když nejprve odstraníme jablko, pak hrušku a nakonec meloun, zůstane jen prázdný stůl. Podobným způsobem bychom jak se zdá mohli dospět k naprosté neexistenci ničeho. Místo stolu bychom si pro změnu představili svět naplněný velkým počtem věcí. Kdybychom postupně odstraňovali (škrtali) jednu věc za druhou, museli bychom nakonec dojít ke světu, kde není vůbec nic.

 

Uvedený postup demonstruje, že představa ničeho je řadou kroků odvoditelná od normální představy světa, kde jsou věci. Představa světa naplněného věcmi je nám celkem přirozená a tudíž základní, neboť odpovídá scenérii, kterou vidíme, kdykoli otevřeme oči. Opačná představa prázdného světa je však pokaždé cosi druhotného. Je těžké ba nemožné s ní začínat.

 

Při srovnávání situací, kde existují věci (něco) se situací, kde neexistuje nic, nelze uplatňovat kritérium jednoduchosti a redukovat naši otázku Proč není spíš něco než nic? na alternativu mezi jednoduchým a složitým: Proč místo složitého není spíše něco jednoduchého? Kdo tak činí, vychází z pochybného předpokladu, že situace vykazující pouhou prázdnotu je jednodušší než situace vykazující věci. Je však naprosto přirozené, že mluvíme-li o nějaké situaci, implikujeme pokaždé nějakou konfiguraci věcí. Navíc se dá pochybovat, jestli si prázdno vůbec zaslouží označení „situace“. Prázdno, jak jsme viděli, vzniká teprve druhotně myšlenkovou operací „škrtání“.

 

Exkurz do logiky výrazu „něco“

 

Proti prázdnu jako implikované (default) hodnotě můžeme argumentovat i na základě formální logiky. Zvolme si zdánlivě velice jednoduchý úkol: odhalit logickou formu věty „Něco existuje“. Z ní bude koneckonců odvozena i věta „Neexistuje nic“. Ve větě „Něco existuje“ figurují pouze dva výraz: něco, existuje. Nejprve podrobíme podrobné analýze první výraz, o několik stránek níže pak druhý.

 

Něco

 

Zvolíme-li si primitivní formu logicky vyjadřující obsah věty, že něco existuje, dostaneme přibližně toto tvrzení: existuje x takové, že x je „něco“. Naše tvrzení zapíšeme, zatím pochopitelně ještě ne zcela formálně, takto: ∃x (x = něco). Partikulární kvantifikátor nám zde prozatím bude suplovat existenci. Později se budeme ovšem snažit objevit další způsoby, jak zachytit, že to a to existuje. Zatím jsme však ztroskotali před výrazem „něco“. Nedokázali jsme je formálně uchopit a převzali jsme je v doslovném znění. V tom je zjevná vada naší první formule.

 

Je proto třeba podrobit „něco“ analýze. Ve kterých situacích tento výraz použijeme? Například tvrdíme „Mám něco na čtení.“ nebo se ptáme „Bereš něco proti kašli?“. V obou případech používáme „něco“ k označení nespecifikovaného exempláře určitého druhu, například knihy nebo léku. „Něco“ tak referuje k jednomu prvku z nějak charakterizované množiny, ale jinak nechává zcela otevřené, který prvek to má být. U tvrzení se většinou přidává podmínka, aby byl aspoň jeden takový objekt k dispozici pro nespecifikovaný referenční vztah. Nabízí se totiž premisa, že aby nějaký objekt (pro slovo „něco“) k dispozici byl, musí nějakým způsobem existovat. Tvrdím-li „Včera jsem si něco koupil“, dávám tím najevo, že koupenou věc lze v případě zájmu identifikovat, protože skutečně existuje.

 

Vyskytují se však i situace, většinou jde o otázky, kdy referenční vztah je potenciální a „něco“ pak označuje věc pouze předpokládanou, jejíž skutečná existence nemusí být zaručená. „Máte něco na hubení mravenců?“ nevylučuje, že odpověď bude znít: „Nemáme nic (takového)“. Analogicky pak se zdá, že i otázka „Existuje něco?“ připouští jako přijatelnou odpověď „Neexistuje nic“. Mezi těmito dvěma případy je ovšem závažný rozdíl. V prvním případě je rozsah potenciální reference zájmena„něco“ omezen charakterizačním doplňkem: něco na hubení mravenců, něco takového. V druhém případě rozsah nijak omezen není. To dává interpretovi volnost, aby si případné omezení doplnil sám. Srovnejme dva druhy formulí výrokové logiky prvního řádu (first order):

 

a) ∃x (Px ⋀ Qx) b) ∃x (Px)

 

a) tvrdí, že existují objekty, u kterých se vlastnosti neboli predikáty P a Q vyskytují společně.

b) vyjadřuje pouze, že existuje objekt x charakterizovaný vlastností P.

 

Klasický formát Aristotelových sylogismů vyjadřuje, že některá P jsou Q. Celkem neproblematicky zde využíváme predikátů P a Q k označení objektů (přesněji: množin objektů) tímto predikátem charakterizovaných. Všimněme si dále, že jelikož vztah mezi P a Q je symetrický, na pořadí ve formuli nezáleží. Klidně můžeme napsat ∃x (Qx ⋀ Px): některá Q jsou P.

Použijeme-li vlastnost objektu pro jeho označení tak, jak jsem to už udělali výše, lze pak formuli b) parafrázovat „Existují P“ nebo „Existuje aspoň jedno P“.

 

Základní rozdíl mezi formulemi a) a b) nemusí být na první pohled vidět. Ale stačí si uvědomit, že v a) se něco vypovídá o individuích uvedených v podmětu věty („Některá P jsou Q“, případně „Některá Q jsou P“. Ve formuli b) se o takto označených individuích nemluví, říká se tam totiž doslova, že některá x jsou P. Přitom x je pouze synkategorematický znak pro proměnnou v partikulární (existenční) větě a nemůže být legitimně používáno k označení objektů. Ve skutečnosti nemáme a nikdy jsme neměli k dispozici žádné objekty označené jako x. Když však proměnnou x začnem mylně chápat jako označení objektů, nezbývá nám než si představit nějaký obor této proměnné, například jakousi univerzální množinu. Jenomže taková množina nebyla definována ani zkonstruována. Její rozsah je naprosto libovolný, každý si jej může představit, jak chce.

 

Tento závažný rozdíl se o něco líp demonstruje na větách s obecným kvantifikátorem. Všimněme si obdobného kontrastu mezi c) a d)

 

c) ∀x (Px ⇾ Qx) d) ∀x (Px)

 

c) vyjadřuje vztah inherence mezi dvěma množinami, slovy „Každé P je Q“. Například „Každý pes je savec“. Řeč je samozřejmě o P, v konkrétním případě o psech. Pokud máme před sebou psa, máme před sebou zároveň i savce. To znamená, že žádný pes nefiguruje mimo rozsah pojmu „savec“. To je triviální případ vztahu mezi dvěma množinami. Obecný kvantifikátor je, ∀x, kde přidané x, pochopitelně nic neoznačuje, má pouze za úkol ukázat, která proměnná ve formuli je kvantifikátorem vázaná.

 

Jinak je tomu u formule d), kterou musíme bohužel přeložit do našeho jazyka jako „Všechno má vlastnost P“ neboli „Všechno je P“. Pokud namísto predikátu P použijeme vlastnost „je materiální povahy“, dostaneme sice klasickou tézi vulgárního materialismu: všechno je hmota. Vůbec si však neporadíme s rozsahem (extenzí) výrazu „všechno“.

 

Jelikož v dané formuli zcela chybí vymezení oboru proměnné x, je nebezpečí, že si každý interpret takový obor doplní sám, například jako „všechno, co existuje“ nebo „každý reálný předmět“. Taková metafyzická konstrukce ovšem s neutrálním výrazem „∀x“ nemá co dělat. Jelikož jsou všechny objektuální interpretace proměnné x nelegitimní, lze formuli d) považovat za nesprávně utvořenou a tudíž nepřípustnou.

 

Poučením pro naši další úvahu budiž, že pouhá antepozice kvantifikátoru ∃x ještě nic neznamená: neznamená ani „něco“ ani „existuje“. Uvědomujeme si navíc, že abychom dostali uchopitelný význam obecného či partikulárního kvantifikátoru, musíme do věty dodat nějaký určující predikát. Například ve větě „Všechno je hmotné“, si lze podmět upřesnit jako „všechny fyzikální objekty“. Tím vznikne naprosto nevinná tautologie. Nebo ve větě „Něco tady hoří“ bude plausibilním určením pro pochopení slova „něco“ například „nějaká za normálních okolností hořlavá věc“ a nikoli pouze „nějaká libovolná věc“. Do potenciální množiny pro obor výrazu „něco“ ve výše uvedené větě nebude jistě nikdo chtít zahrnovat objekty jako násobilka, pocit lítosti, lidská lakota. Tyto všechny objekty bychom však museli zohlednit, kdyby existenční kvantifikátor ∃ pomocí proměnné x sám o sobě referoval k nějakému univerzálnímu oboru věcí.

 

Naší původní otázkou bylo, jaké určení pro „něco“ lze doplnit do věty „Něco existuje“. Jelikož nějaké doplňující určení tam pokaždé patří, budeme je nejspíš normálně hledat v kontextu výpovědi. Schází-li však takový kontext, nebo tváří-li se daná věta jako obecná výpověď o veškeré realitě, budeme možná nuceni takovou větu diskvalifikovat a odmítnout. Ale ještě tak daleko nejsme.

 

Množinový přístup k výrazu „něco“

 

Alternativní myšlenka je uchopit „něco“ jako zkratku pro výraz „některá věc“ popřípadě „některé věci“. Kdybychom brali vážně „něco“ jako singulare tantum, pak by interpretace „některé věci“ nepřipadala v úvahu. Něco by pokaždé označovalo jen jedinou věc. Množinově by to byl „singleton“. Takto přísně se však „něco“ vždycky nepoužívá. Řeknu-li „V té bedně něco je“ můžu mít na mysli víc než jednu věc. Srovnejme „něco“ s obdobným výrazem „někdo“. Ve větě „Někdo mi vypil kávu“ si představuju jediného pachatele. Naopak ve větě „Někdo pije kávu hořkou“ myslíme spíše na skupinu lidí než pouze na jednoho člověka. Proto zatím nebudeme rozlišovat mezi interpretáty „některá věc“ či „některé věci“. V obou případech se jedná o podmnožiny univerza věcí, které pro náš momentální diskurz připadají v úvahu. Toto univerzum můžeme nazvat základní množinou (universe of discourse) U. Je jasné, že neúplný výraz „některé“ neoznačuje žádný konkrétní objekt ze základní množiny U, ale probíhá celou U a na žádné její podmnožině neulpívá. Teprve přidáním upřesňovacího substantiva (některé domy, některé ulice) možný obor na nějakou konkrétní množinu. Přitom však jde o signalizaci, že část této konkrétní množiny má společné prvky s jinou množinou. Přesněji řečeno se jedná o určitý vztah mezi dvěma množinami. Které druhá množina připadá v úvahu, musí pak vyplývat z dalšího znění věty.

 

Uvažujme tedy obecně o větách, které začínají slovy „některé“ („někteří“). Máme například větu: Některé státy jsou demokratické. Její forma je: Některé S jsou D. Každá taková věta je pravdivá právě tehdy, když průnik množin (S) a (D) je neprázdný. Některé (S) (D) ↔ S ⊓ D ≠ 0.

 

Dejme tomu, že v našem případě jsou pouze 4 státy, které mohou být nazvány demokratické. Podmět věty, „některé S“, nereprezentuje přímo tyto 4 státy, nýbrž otevírá výběr značného počtu podmnožin základní U, samozřejmě s výjimkou podmnožiny prázdné a snad i s výjimkou podmnožiny totální. Mezi podmnožinami připadajícími v úvahu pak může být zastoupena i podmnožina států obsahující 4 prvky. Není však přesně stanoveno, o které státy jde. Můžou to být kterékoli 4 státy na světě. Význam fráze „některé státy“ tedy je možno popsat jako vyčerpávající celou řadu podmnožin množiny vymezené pojmem „stát“. Zbytek věty nás pak informuje, že jedna z těchto podmnožin má neprázdný průnik s množinou demokratických institucí.

 

Stejným způsobem bude třeba analyzovat výraz „něco“. NĚCO = některá věc nebo některé věci (obecně entity). Říkáme-li pak, že „něco existuje“, netvrdíme nic jiného, než že některé entity (potřebujeme zde naprosto neutrální charakterizaci) mají neprázdný průnik s věcmi, které existují či které je třeba chápat jako existující. Vhodná anglická parafráze by byla: Some beings are existents.

 

Zde si musíme ovšem dát pozor. Pokud bychom definovali sám výraz „beings“ (Seiende) jako to, co existuje, pak by se celá propozice stala pouhou tautologií. Chceme-li, aby naše věta mohla být pravdivá i nepravdivá, je třeba se tomuto tautologickému debaklu vyhnout. Proto musíme zůstat neutrální vůči existenci entit. Referujeme pak k entitám (neboli „beings“) bez představy, že existují. Lze si to představit například tak, že za entity budeme považovat veškeré možné věci (possibilia) a uvedenou větou pak budeme tvrdit, že některá possibilia skutečně existují. I když jsme normálně náchylni k implikatuře, že tudíž ostatní possibilia na rozdíl od těch existujících neexistují, měli bychom si uvědomit si, že takový závěr z naší věty přímo logicky nevyplývá.

 

Za entity můžeme rovněž považovat i teoreticky postulované kandidáty věcí, o kterých se vědci domnívají, že možná existují, ale dosud se jim nepodařilo se o tom přesvědčit. Taková teoretická entita může být černá díra v centru naší galaxie či exoplanety s životem na povrchu. Mluvíme-li o takových věcech hypoteticky, může pak náš soud znít: Něco z toho existuje.

 

 

Z naší dosavadní analýzy vyplynul zajímavý důsledek. Když typ vět „Některé A jsou B“ pochopíme jako správný model pro analýzu vět „Něco existuje“ neboli přesněji „Některé věci(A) existují (B)“, pak zjišťujeme, že pojem existence už není vyjadřován kvantifikátorem nýbrž má vlastní predikát „existuje“. Zbývá ještě stanovit kritéria, podle kterých lze stanovit, že něco skutečně existuje. Takovou existenci musíme nějak charakterizovat, buď epistemicky (poznáváme její účinky) nebo ontologicky (chápeme, co musí věc splňovat, aby existovala).

 

 

Existence

 

Nejjistější způsob jak dokázat existenci nějakého hypotetického, myšlenkově charakterizovaného, předmětu (například pomocí nějaké deskripce nebo dokonce navrhnutím nějakého vlastního jména), je ukázat, že je totožný s objektem, o kterém už víme, že existuje. Vymyslili jsme si zcela nezávazné jméno Petr Šubal a tážeme-li se, zda nějaký nositel tohoto jména skutečně v naší ulici bydlí. Pak bude nejjednodušší a možná taky jediná cesta ptát se postupně všech obyvatel, jestli se jmenují Petr Šubal. Rovněz lze sestavit jmenovitý seznam všech obyvatel a pak zjišťovat, zda se na seznamu náhodou neobjeví stejné jméno. Jakmile se nám některým z těchto způsobů podaří ztotožnit hypotetického nositele daného jména s konkrétním obyvatelem, máme vyhráno: víme, že Petr Šubal v naší ulici skutečně existuje.

 

Stejným způsobem se budeme snažit postupovat i při chápání věty „Něco existuje“, se singulární interpretací zájmena. V prvním kroku prozatím nebudeme brát do úvahy celý výsledek předchozího bádání a budeme jednoduše vycházet z toho, že ∃x stačí na zachycení významu „něco“. Nabízí se nám představit si velkou (možná nekonečnou) sérii objektů, z nichž kterýkoli by mohl onomu hledanému „něco“ poskytnout referenta. Pojmenujeme-li představované objekty pomocí konstant a, b, c …, dostaneme celkem průhlednou, i když jen naznačenou (neukončenou), formuli 1).

 

1) ∃x (x = a) ⋁ (x = b) ⋁ (x = c) …

 

Čteme ji takto: existuje x takové, že x je buď totožné s konstantou a, nebo s konstantou b, nebo s konstantou c atd. Když máme před sebou na stole konfiguraci jablka, hrušky a melounu a tvrdíme-li, že na stole něco je, pak toto něco je buď jablko, hruška, či meloun nebo libovolná jejich kombinace.

 

Myšlená množina ⦗abc...⦘ obsahující všechny konstanty je seznamem existujících objektů. Je jasné, že aby nějakému x odpovídalo něco existujícího, musí být identické aspoň s nějakým z nich. Není-li tomu tak, nezbude než celý výraz popřít. Tak vznikne negativní existenční formule 2).

 

2) −∃x (x = a) ⋁ (x = b) ⋁ (x = c)…

 

kterou pak čteme: neexistuje x, které by bylo totožné s nějakou uvažovanou konstantou. Což volně přeloženo znamená: x neexistuje, protože není totožné s žádnou zavedenou konstantou. Pro tvrzení, že neexistuje nic, máme však v FO ještě další synonymní formuli. Je to formule 3) s obecným kvantifikátorem.

 

3) ∀x (x ≠ a) ⋀ (x ≠ b) ⋀ (x ≠ c) …

 

Zde se popírá každá možných totožností zvlášť. Ať si zvolíme za x cokoli, nikdy nedosáhne na identitu s kteroukoli z konstant. Žádné x nemůže existovat, protože každý způsob, jak by mohlo existovat, je vyloučen.

 

Obě navržené formule pro tvrzení, že nic neexistuje, ovšem, jak je vidět, vycházejí z postulované množiny konstant ⦗abc...⦘, které nám zastupují totalitu objektů. Ty lze ztotožnit s U nebo je navíc postulovat jako reálné objekty zaručené nějakou potenciální operací. V každém případě je však jejich představa nezbytná pro logicky konzistentní formulaci prázdna, to jest, pro vyjádření scénáře, který vylučuje referenci pro slovo „něco“.

 

Je nepopíratelné, že praktické zdroje přirozeného jazyka nám poskytují možnost tvrdit, nejenom že existuje něco, ale také, že neexistuje nic. Zdá se nám proto, že k oběma výrazovým možnostem musí patřit nějaká reálná situace. Důslednější analýza formálních výrazových možností nám však ukázuje, že situace, kdy neexistuje vůbec nic, reálná není. „Neexistuje nic“ tak, jak jsme je analyzovali výše, je v rozporu se sebou, neboť zavádí teoretickou entitu zastoupenou znakem x a říká o ní, že není totožná s žádnou reálnou věcí. To znamená, že abychom mohli logicky vyjádřit „neexistuje nic“, musíme předpokládat velkou možná nekonečnou množinu reálných věcí. A právě tento předpoklad popírá obsah dané věty. Náš jazyk tedy očividně produkuje nesmyslné výroky, které nelze vztáhnout k žádné možné situaci. K takovým výrokům patří bezpochyby náš výrok, že neexistuje nic, ale i opačný výrok, že existuje všechno.

 

Po vzoru uvedených našich tří formulí můžeme pokusně konstruovat obecně kvantifikovanou formuli 4) pro takový pochybný výrok.

 

4) ∀x (x = a) ⋀ (x = b) ⋀ (x = c) …

 

Formuli 4) lze pak parafrázovat takto: jakékoli x je zároveň totožné s a a totožné s b a totožné s c atd. Jinými slovy: všechno je totožné se vším. Takto pojatá existence všeho bude nutné rozporná právě v případě, kdy aspoň jedna dvojice konstant je vzájemně inkompatibilní, to jest, jestli nemůže existovat nic, co by bylo jak „a“ tak zároveň „b“.

 

Vraťme se však k ponaučení plynoucímu z naší množinové úvahy, kde jsme větu „existuje něco“ analyzovali jakožto vztah (průnik) dvou množin

„některá (A) (B)“ neboli „některá (entita) (existuje)“. Integrujme do této formule poznatek, ke kterému jsme dospěli později, totiž že pojem existence lze modelovat jako identitu s nějakou konstantou (označující předpokládanou reálnou věc). Dostaneme následující výraz 5)

 

5) některá (entita) (je totožná s reálně existující věcí)

 

Jak je vidět, nemáme na vybranou. Buď zavedeme dále neanalyzovaný predikát „existuje“ nebo budeme existenci definovat jako totožnost (identitu) s věcí, kterou jsme ovšem předem uznali jako existující. V druhém případě se pochopitelně jedná o jakousi kapitulaci. Navržená definice existence předpokládá sama existenci. Ale tento neúspěch je vyvážen úspěšnou demonstrací nesmyslnosti věty „neexistuje nic“, neboli Žádná (entita) (existuje).

Taková formulace totiž předpokládá minimálně dvě množiny: množinu entit, které jsou vůči existenci neutrální, a množinu reálných věcí, u kterých se existence předpokládá. Tam, kde tvrzení existence něčeho spočívalo v prokázání, že mezi těmito dvěma množinami je neprázdný průnik, tvrzení neexistence vychází z toho, že tento průnik zůstává prázdný, ale ztroskotává na nutném postulátu oněch dvou výchozích množin.

 

Závěr

 

Zdá se tedy, že ten, kdo si vážně výše uvedenou základní otázku klade, bude mít na mysli něco zcela jiného než hledání konkrétních důvodů, proč je tady a teď to a to. Jeho agenda bude asi patřit do teologie nebo obecné axiologie. Jde mu spíš o to vzbudit v nás vděčnost ať už vůči přírodě, kosmu, či Bohu za naši existenci ve světě. Jelikož něco je vždycky lepší, hodnotnější než pouhé nic, měli bychom adorovat dobrého stvořitele nebo nějakou neznámou tvůrčí sílu za to, že se svobodně rozhodl(i) něco udělat spíše než dovolit, aby nadále přetrvávalo nic, tak jak tomu zřejmě bylo úplně na počátku. Existuje nepopíratelná katolicky tomistická tradice, že něco je třeba hodnotit mnohem výš než nic. Budhisté mají toto hodnocení možná převrácené. To ale nedokážu posoudit.

 

Naše pseudo-otázka „Proč je něco spíše než nic?“ připomíná svou formou problémy, které si klade věda. Například „Proč je na Zemi život? Vždyť tu mohla být poušť jako na Marsu. Proč je v Německu demokracie? Vždyť tam mohla být diktatura stejně jako v Číně. Označíme-li demokracii jako „něco“ a diktaturu jako její absenci, neboli toto určité „nic“, pak se stejně dobře můžeme ptát: Proč je v Číně diktatura a v Německu nic? Jinými slovy, často je zcela libovolné, který stav nazveme „něco“ a který „nic“.

 

Z toho jasně plyne, že ontologické hodnocení jakéhokoli bytí oproti nebytí, je v podstatě nesmysl. Pokud nedodáme „bytí čeho“ či „nebytí čeho“, nelze nikdy v obecnosti říct, že bytí (bytí čehokoli) je vždy lepší než každé nebytí. Jelikož obecné bytí hodnotu nepředstavuje, pak je taky pochybné, proč by naše vlastní existence nebo existence našeho světa měla být ontologicky (objektivně tj. nezávisle na nás) sama o sobě cennější než neexistence. Ptát se na to, proč existujeme my sami, či na to, proč vedle nás existuje něco jiného, není rozumné. To, že něco existuje (že něco vůbec existuje) není ani transcendentální nutnost (jak to viděl Kant) ani nějaký dar (jak to viděl svatý František). Je to prostě holá fakticita (brute fact), za který nelze filozoficky jít nikam dál.

 

Ptát se, proč tomu tak je, je totéž jako ptát se po smyslu života. Zavání to vírou v nadpřirozenou vůli nebo předurčení skrz boží prozřetelnost a jiné podobné mytologie. Spinozova láska k Bohu neboli Přírodě formulovaná často jako Amor fati, je čistě osobní postoj například mne coby jednotlivce. Mimo to nemá žádnou epistemickou hodnotu.

 

Naše základní otázka občas nabývá i své hrozivější podoby: Proč se domníváme, že existuje něco, když ve skutečnosti neexistuje nic?